Noemi a Rút

TRPKÝ ČAS NOEMI

Rút 1, 1-13

V době soudců žila v judském Betlémě žena jménem Noemi. Ona i celá její rodina uctívali Boha. Za času neúrody a hladu však musela s manželem a dvěma syny odejít do Moábu. Tam Noemi muž zakrátko zemřel a ona zůstala na výchovu synů sama. Vedla je tak, aby i oni ctili pravého Boha.

Oba synové se později oženili s moábskými dívkami. Našli si hodné ženy a Noemi je měla ráda jako vlastní dcery. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Žili ve vzájemné shodě a úctě. Po deseti letech zemřeli také oba Noemini synové. Noemi tak zůstala bez muže i bez dětí. Ale sama nezůstala: žádná ze snach totiž neodešla, naopak, obě jí pomáhaly jako vlastní matce. Život opuštěné ženy je těžký a smutný. Noemi toho chtěla své snachy ušetřit.

Zavolala Orpu i Rút a řekla jim: „Slyšela jsem, že v zemi, odkud jsem přišla, už není hlad. Vrátím se tam. Vy se také vraťte do svého domova. Rodiče se o vás postarají. Byly jste hodné na mé syny i na mne. Ať vám Bůh dá, abyste zase našly muže.“ Políbila je na rozloučenou. Ale snachy se rozplakaly a řekly jí: „Ne, chceme jít s tebou ke tvému lidu.“

Noemi jim domlouvala: „Vraťte se! Proč byste šly se mnou? Já vám nemohu najít manžely. Nehleďte na mne. Jsem už stará a můj úděl je příliš trpký.“

NOEMI A RÚT

Rút 1, 14-22

Noemi své snachy velmi milovala a měla by je ráda u sebe. Jenže to by pro ně nebylo dobré a ony to věděly. Znovu se rozplakaly. Orpa pak řekla Noemi: „Udělám, jak si přeješ. Odejdu k rodičům.“ Noemi ji objala a políbila. Obě věděly, že už se víckrát neuvidí. Pak Orpa odešla.

Rút však odmítla odejít. Noemi by vlastně měla být šťastná, že s ní chce zůstat. S každým rokem bude stále víc potřebovat, aby jí někdo posloužil. A přece to odmítala, protože věděla, že to není to nejlepší, co si přát pro Rút. Proto je Noemi přemlouvala: „Vrať se také domů!“ Rút však prostě odpověděla: „Ne, ty jsi teď má matka. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Zůstanu s tebou, dokud nás smrt nerozdělí.“

Noemi viděla, že Rút se pevně rozhodla a přestala ji přemlouvat. Vrátily se spolu do Betléma. Když tam přišly, navštívilo je mnoho lidí, kteří Noemi pamatovali z doby před jejím odchodem. Noemi jim vyprávěla, co ji potkalo, jak ztratila muže i oba syny, a že se vrátila se snachou Rút. V té době právě začínala sklizeň ječmene.

RÚT A BÓAZ

Rút 2, 1-22

Rút se starala o Noemi a jejich chudou domácnost ze všech sil, a přece žily z ruky do úst. Jednoho dne řekla Rút: „Nemáme už co jíst. Ale je čas žní, a tak půjdu na pole a uvidím, zda mi tam někdo dovolí, abych sbírala zapomenuté klasy.“

Náhodou Rút přišla na pole, které patřilo Bóazovi, jenž byl z rodiny zemřelého Noemina muže. Sbírala tam pilně klasy a ani nevnímala, že na ní spočívá čísi upřený pohled. Ten, koho tak zaujala, byl Bóaz, vlastník toho pole. Neznal ji, a tak se na ni přeptal svého služebníka. Dozvěděl se, že je to Moábka, která sem před nedávnem přišla se svou tchýní Noemi, o kterou se pěkně stará.

Teprve teď Rút pocítila, že se na ni někdo dívá. Bóaz k ní přistoupil a laskavě řekl: „Zůstaň na tomto poli, jak dlouho chceš. Přidrž se mých děveček, abys tu nebyla sama. Kdybys něco potřebovala, moje služebnictvo ti pomůže.“ Tak milé přijetí Rút nečekala. Zeptala se: Čím si zasloužím tvou přízeň?“

Bóaz jí řekl: „Slyšel jsem, co jsi po smrti svého muže učinila pro svou tchyni. Proto ti i já chci pomoci.“ Rút pilně a nerušeně pracovala celý den. Podařilo se jí nasbírat plný koš klasů. Bylo toho víc, než s Noemi potřebovaly.

Když večer přinesla výtěžek své celodenní práce domů, Noemi překvapeně zvolala: Rút! Na kterém poli jsi nasbírala tolik klasů?“ Rút odpověděla: „Byla jsem na Bóazově poli. To je velmi laskavý a hodný člověk. Dovolil mi sbírat klásky na svých polích, kdykoli budu chtít.“ Po mnoha letech se Noemi šťastně usmála: „Rút, ty to nevíš, ale Bóaz je z mého příbuzenstva. Chce-li se o nás starat on, pak nám Bůh začíná žehnat.“

RÚT SE STÁVÁ BÓAZOVOU ŽENOU

Rút 2, 23 – 4,22

Po celou dobu sklizně chodila Rút paběrkovat na Bóazova pole. Jednoho dne, když se žně chýlily ke konci, řekla Noemi: „Rút, jsi mladá a hezká. Proč by si tě Bóaz nevzal za ženu? Našla bys tak oporu a domov, kde by ti bylo dobře.“

Rút souhlasila a Noemi jí pověděla svůj plán. „Dnes v noci bude Bóaz převívat ječmen na mlatě. Běž tam, a až si lehne, lehni si k jeho nohám.“ Rút udělala vše podle Noeminy rady. O půlnoci se Bóaz s leknutím probudil. „Kdo je tu?“ vykřikl. Když však viděl, že u jeho nohou leží žena, tišeji se zeptal: „Kdo jsi?“ Rút odpověděla: „To jsem já, Rút. Přišla jsem tě požádat, abys byl mým zastáncem.“ To řekla, protože v městě žil ještě jiný příbuzný, který by měl být první jejím zastáncem.

Bóaz se na ni zamyšleně podíval: „Vrať se klidně domů, Rút. Postarám se o tebe.“ Zůstala u něj do svítání a než odešla, nasypal jí Bóaz do velkého šátku šest měr ječmene. Bóaz se hned ráno pustil do zařizování záležitosti s druhým příbuzným. Podařilo se mu domluvit s ním postoupení práv bližšího příbuzného. Tak mohl brzy oznámit starším ve městě, že podle izraelských zákonů kupuje od Noemi všechno, co patřilo jejímu muži a jejím synům a že si bere za manželku Rút, aby zůstalo zachováno jméno jejího zemřelého manžela. Všichni starší Bóazovo rozhodnutí schválili.

Tak se Rút stala Bóazovou ženou. Narodil se jim syn, kterému dali jméno Obéd. Noemi měla ze svého vnuka nesmírnou radost. Přijala ho jako Boží dar, jako Boží ujištění, že nezůstane ani ve stáří bez pomoci. S láskou se o něj starala.

Obéd vyrostl v dobrého muže. Miloval Boha a poslouchal jeho zákony. Také jeho syn Jišaj uctíval jediného Boha. Jišajův syn se jmenoval David, a stal se slavným izraelským králem. Bóaz a Rút tedy byli praprarodiči velkého krále.

Z knihy: "Příběhy z Bible" vydal(a): Česká biblická společnost
Anne de Graaf, ilustr. José Pérez Montero

Pracovnílist o Rút a Noemi -  Rút a o tom, jak roste obilí? (JPG, 371 kB)