NAVRCHOLU.cz

Drakobijce

Hlavní stránka / Články / Drakobijce

13.2.2017

Drakobijce Artur je kluk jako každý jiný. Má kámoše, povinnosti, touhy i sny. Už zažil zklamání, neúspěchy a omyly. Hodně rád sní. Touží po opravdovém dobrodružství, chce se stát opravdickým hrdinou. Jednoho dne mu do života zvláštním způsobem vstoupí neznámý poutník. Artur neví, jak je to možné, ale tajemný muž přesně ví, čím se už tak dlouho trápí. Navíc Artura velmi překvapí sdělením, že na něj opravdu čeká reálné nebezpečí. A na to je nutné se připravit! Současně mu naštěstí nabídne pomoc: „Vím jak s drakem bojovat, kdybys chtěl, mohl bych tě to naučit. Ale nebude to jednoduchý výcvik.“

 

 

Přinášíme Vám ukázku z knížky Drakobijce, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

 

První boje

Škola byla v plném proudu. Ale moje myšlenky se pořád vracely k setkání s Poutníkem. Ze začátku jsem s napětím očekával každý den, večer i noc. Doufal jsem v naše setkání. Stále víc jsem se těšil na večerní spánek v naději, že se mi aspoň bude zdát. Moje odhodlání naučit se bojovat s drakem nepolevovalo, ale v další setkání s Poutníkem jsem pomalu přestal doufat. Do Vánoc zbývaly asi dva měsíce. Ve škole mělo být dost husto, velká písemka z matiky, přírodovědy, angličtiny, slovenštiny, skoro každý den jedna. Maminka a táta mi pořád říkali, abych se učil. Čím víc mi to opakovali, tím míň se mi chtělo. Vždyť je to jen opakování. Už jsem se to přece jednou učil. Sice jsem jim neodmlouval, ale tajně jsem si dělal, co jsem chtěl. Zapnutý komp, na kterém jsem drtil hry. Když jsem slyšel kroky, stačilo jen vypnout monitor. Stahování nových aplikací sežralo taky dost času. Týden skončil tragicky: 4, 4, 5, 4. Těžko se mi šlo domů. Nebylo to poprvé, kdy mě moje lajdáctví připravilo o dobrou známku. Rodiče to celé přešli mlčky, i když na tátovi bylo vidět, jak moc přemáhá svůj hněv.

A jako by to nestačilo, v noci se ve snu objevil drak. Vylezl z jeskyně, tedy jedna jeho hlava se z ní vynořila, ale vůbec nebyla agresivní. Jen tak pomaličku se ke mně plazila. Můj ostražitý, napjatý a strnulý postoj se pomalu uvolňoval. Zajímavé bylo, co jsem měl na sobě. V jedné ruce jsem držel vysavač, ve druhé učebnici matiky. Na jedné noze jsem měl kopačku a na druhé botu, kterou nosím jen do kostela.

Najednou jsem měl pocit, že není čeho se bát. Obrovská hlava se ke mně přibližovala velice pomalu. Ani necenila zuby, ani nechrlila oheň. Uvolnil jsem se a sedl si. Ta obrovská hlava se položila na moje stehna. Drak si pomaličku zívl. Tlama se rozevřela dokořán. To, co jsem v ní viděl, mě šokovalo. Jakoby čtyři malé hlavy na malých krcích. V každé spousta zubů. Když byla tlama nejvíc otevřená, všechny čtyři se vymrštily a kously mě. Ruka, ruka, noha, noha. V tom okamžiku mi celé tělo ztěžklo. Pustil jsem vysavač i knihu, kopačka i bota mi z nohou seskočily snad samotné. Najednou jsem cítil takový osvobozující pocit. Ale byl jsem natolik uvolněný, že jsem nemohl dostat drakovu hlavu ze svých nohou. Vlastně jsem se o to ani nepokusil. Byla velká, ale ne těžká. Přesto jsem si myslel, že to nemůžu dokázat. Ta hlava se mi zapřela do břicha a postupně, velice pomalu a nenápadně mě tlačila nad propast. Když jsem si toho všiml, bylo už téměř pozdě, ale neměl jsem sílu něco s tím dělat. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vykřiknout.

„Kde jsi, Poutníku? Poutníku!“ Maminka mě vzbudila.

„Prosím tě, co tu vykřikuješ? Co se ti zdálo? Křičel jsi cosi jako Poutník či co.“

„Páni! Ani nevím,“ odpověděl jsem a zhluboka jsem oddychoval, abych ze sebe uvolnil napětí. Jen co jsem usnul, přišel. Ani mě nestihl pozdravit, a už jsem na něj spustil.

„Kdes byl? Slíbils, že mě naučíš bojovat, a nic. Celé týdny jsem na tebe čekal. Drak se znovu ukázal a já jsem nevěděl, co mám dělat.“ Ještě to chvíli trvalo, než jsem mu všechno povyprávěl.

„A vůbec, proč se mi teď zdáš?... Anebo to předtím byl taky jen sen?“

„Už se uklidni, Arture,“ odpověděl pokojným hlasem, „taky jsi mě mohl napřed pozdravit, když jsi tak rád, že mě vidíš.“ A slyšel jsem, jak se uchechtl. Ale pokračoval: „Musíš pochopit, že setkat se se mnou tváří v tvář je zcela výjimečná věc. Odteď se ti budu hlavně zdát. Potkat draka není žádný problém. S jeho útoky se setkáváš mnohokrát za den. Jen tě musím naučit tyto útoky rozlišovat. Už víš, kdy ses potkal s drakem mimo ten sen?“

„Že co?“ Nechápal jsem.

„Možná si vzpomeneš, kdy se ti podobně nechtělo, jako v tom snu.“

Zase ví, co se mi zdálo! Začal jsem si na to pomalu zvykat, ale vždycky mě překvapilo, když zmínil něco, co nikdo nemohl vědět, jen já. „Vzpomínám si, jak se mi nechtělo učit – byl to velmi podobný pocit.“

„Správně, Arture. Jsem rád, že jsem si vybral tak bystrého a šikovného pomocníka. Myslím, že tvé odhodlání bojovat s drakem neochablo. Proto můžeme začít s výcvikem.“

„Počkej, počkej…,“ přerušil jsem Poutníka, „slíbils zbraně!“

„Neboj se, všechno bude. Musíš se naučit bojovat i jinak než jen mečem. Tedy hlavně jinak než mečem.“

„Dobře, jak tedy porazím tu obrovskou hlavu? Vždyť byla neuvěřitelně veliká.“

„To je pravda. A jaká ještě byla?“

„Nooo, hnusná, zelená, měla v tlamě zuby, byla pomalá…“

„Nemusíš pokračovat. Byla tak pomalá, že kdybys nestál a pak si nesedl, asi by tě nikdy nedostihla. Tuto hlavu není až tak těžké porazit. Tedy některým se to nepodaří za celý život, ale to by neměl být tvůj případ.“

„Aha?! Takže kdybych se nepřestal hýbat a jen tak bych poskakoval, nic by se mi nestalo?“

„To není úplně pravda. Kdybys jen tak poskakoval, mohly by tě pokousat jiné hlavy nebo bys mohl ztratit vysavač, knížku, kopačku nebo botu. Měl by ses hýbat tak, aby to dávalo nějaký smysl.“

„To se mi líbí,“ řekl jsem s nadšením v hlase a zároveň jsem se nesměle zeptal: „Ale dokážu se něco takového naučit?“

„Víš, Arture, proti lenosti se nejlépe nebojuje slovy, ale skutky. A to tak, že něco děláš. Musíš být ve svých povinnostech i zábavě aktivní. Ale současně nesmíš zapomínat ani na preciznost a důslednost. Věci musíš dělat pořádně. A hlavně pokud něco začneš nebo slíbíš, měl bys to udělat a dokončit.“

Byl jsem trochu nervózní, že Poutník neříká nic konkrétně, a tak jsem se trochu podrážděně zeptal:

„Dobře, dobře, jen už mi řekni, co a jak mám dělat?“

„Musíš udělat dvě věci a jsem zvědav, jak si s nimi poradíš. Napřed se zamysli a vyber si jednu konkrétní věc, kterou bys mohl dělat skoro každý den. A slib si, že uděláš všechno pro to, abys ji každý den uskutečnil pořádně a až do konce.“

„Páni! To není tak jednoduché, najít něco takového,“ přerušil jsem Poutníka. Ale on tomu nevěnoval pozornost a pokračoval: „Jako další si musíš každý večer sednout a naplánovat si další den. Zkus být co nejpodrobnější a hlavně se toho plánu snaž držet a každý večer, než napíšeš nový, vyhodnoť si ten, který jsi měl splnit. Vím, je to náročné, ale jsem přesvědčený, že už jsi dost velký na to, abys to dokázal.“

„Že co?“ díval jsem se s údivem na Poutníka zahaleného kapucí, co to povídá. Sebral jsem odvahu a zeptal se: „Těší mě, že mi tak důvěřuješ, ale budu vědět, co si psát?“

„Dám ti jeden dar, který ti bude pomáhat. Když se ho naučíš dobře používat, nebudeš na to sám. Je to dar dobré rady.“

Natáhl před sebe ruku dlaní nahoru. Na dlani byla malá, ale nádherně svítící kulička. Velice jemně do ní foukl směrem ke mně. Rozbila se mi o hruď, jako by mnou pronikla.

„Když nebudeš vědět, co dělat a jak dál, ztiš se. Když se ti to podaří, měl bys sám pocítit, jak pokračovat.“

„Nebylo by jednodušší, kdybys mi to řekl? Jak mám pocítit radu?“ vůbec jsem těm slovům nerozuměl, chtěl jsem se zeptat, ale Poutník mi zase zmizel a já jsem se probudil. Hned jsem si z těch dvou snů zapsal co nejvíc. Svítil jsem si baterkou, aby maminka nezjistila, že nespím. Také jsem si sepsal svůj první seznam činností dalšího dne. Měl pouze sedm bodů. Snídaně, uklízení, oběd, úkoly, fotbal, večeře a psaní nového seznamu. Každým dnem byly moje seznamy podrobnější. Bylo jednoduché je psát. Mnohem těžší byly večery. Večer, když jsem se k seznamu úkolů vrátil, s údivem jsem zjišťoval, že se mi všechno nepodařilo. První týden jsem s tím úkolem nesmírně bojoval. Napsat něco, udělat to a zkontrolovat. Musím říct, že časem se to zlepšilo. Stále častěji jsem usínal s příjemným pocitem, jak moc jsem toho stihl.

Byla tu však věc, která se mi vůbec nedařila: drobnost, kterou jsem měl zopakovat každý den. Vybrat jednu byl problém. Umýt nádobí, vysypat smetí, pomoct tátovi v dílně... Nakonec jsem si vybral to, co mi připadalo jako nejnáročnější. Každý den, hned jak se vrátím ze školy, připravit se na další školní den. Napsat úkoly a učit se aspoň jednu hodinu denně, a to i v sobotu a v neděli. Hůř jsem se snad rozhodnout nemohl. Kámoši mě hned po škole tahali ven. O víkendech bylo spoustu věcí, které bych mohl dělat. Nejhorší ale byly asi udivené pohledy rodičů. Ohromně se divili, co se to se mnou najednou děje. Jen jsem trnul, aby mě nezačali vyšetřovat. Nechtěl jsem jim lhát, ale fakt nevím, co bych si vymyslel, kdyby se mě na to zeptali. Překvapila mě tátova reakce. V sobotu přišel ke mně do pokoje a zeptal se: „Všiml jsem si, že ses teď začal víc učit. Mám radost, že se tak snažíš. Asi to máš teď ve škole náročnější. Kdybys potřeboval s čímkoli pomoct, klidně přijď.“

„To je v pořádku, tati, nerad bych tě rušil a zatěžoval. Zatím je to v klidu.“

„Arture, rušit mě nebudeš. Rád ti pomůžu. Pamatuj si: musíš se naučit ‘ztrácet’ čas s lidmi.“

„Že co?“ pomyslel jsem si.

„Můžeš mi to, prosím, vysvětlit? Moc tomu nerozumím.“

„Žádný čas strávený s tebou, maminkou, Hankou nebo s kýmkoli jiným není ztracený. Pokud ten společný čas využíváš k dobrým věcem, vždycky se ti to vrátí. Věř mi, je spoustu povinností a důležitých věcí, které je třeba udělat, ale nic není tak důležité jako být nablízku. Tak klidně řekni, když budeš něco potřebovat.“

„Dík, tati!“

„Zajímavá myšlenka,“ pomyslel jsem si. „Učit se ‚ztrácet‘ čas s lidmi!“ Heslo, které mě zaujalo. Dokonce bych mohl říct, že se časem stalo jedním z mých životních kréd, ačkoli tehdy jsem mu vůbec nerozuměl. Asi po třech týdnech jsem si na ten svůj nový režim začal zvykat. Div se, světe, dostavil se i vedlejší efekt. Moje výsledky ve škole se zlepšily. Kámoše to moc nenadchlo. Byl jsem s nimi míň a škola mi začala jít líp.

Blížily se Vánoce. Cítil jsem to jako velkou výzvu. Rozvinout během prázdnin to, co se mi dařilo při škole. Musím ale přiznat, že velkou motivací mi byly i stále častější pochvaly od maminky, a hlavně od táty. Vždycky, když mě pochválil, cítil jsem se výjimečně a byl jsem moc vděčný Poutníkovi, že mě na tuto cestu navedl. Aspoň jednou denně jsem si našel čas na to, být chvíli někde, kde bylo ticho. Nebylo to možná ani pět minut denně. Když jsem byl doma sám, nezapínal jsem televizi, rádio ani počítač. V tom tichu jsem k Poutníkovi tak trochu mluvil, někdy, když bylo těžké dodržet seznam, jsem ho i poprosil o pomoc a hledal jsem tu slíbenou dobrou radu, abych věděl, jak dál. Vždyť když mi dal tak těžký úkol, mohl by i trošku pomoct a poradit. Někdy jako kdybych v tom tichu slyšel: „Udělej to takhle!“ Řekl jsem si to sám a zároveň to znělo, jako by to říkal někdo cizí, ale mým hlasem. Jindy se mi to zdálo směšné, až bláznivé, vždyť jak mi může nějaký sen či přelud pomoct a radit? A přesto jsem po té chvilce ticha cítil víc odhodlání a síly pokračovat. Byly to nové, pro mě dosud nepoznané věci a zážitky. Ale rostla ve mně touha znovu se vidět s Poutníkem. Ale on nepřicházel. Ani v tichu, ani ve snu, ba dokonce ani u dědy na humnech, kde jsem se vždy na chvíli zastavil, když jsme byli u babičky a dědy na návštěvě.

 

Se svolením převzato z knihy Marka Domese a Juraje Hajkovského:  Drakobijce. Moje cesta, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2016

Štítky: hřích, články, knihy pro děti, postní doba  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.