NAVRCHOLU.cz

Lidé si myslí, že takový král, nebo prezident vůbec nemají strach. To je veliký omyl!

Hlavní stránka / Články / Lidé si myslí, že takový král, nebo prezident vůbec nemají strach. To je veliký omyl!

4.1.2019

Lidé si myslí, že takový král, nebo prezident vůbec nemají strach. To je veliký omyl!

Vyprávění o Třech králích

Lidé si myslí, že takový král, kníže nebo prezident vůbec neví, co je to strach. Hlídají ho stráže v paláci, střeží ho vojáci, dává na něj pozor armáda, není, čeho by se bál. To je veliký omyl. Oni jsou vám ti vládcové a potentáti ustrašení víc než my všichni dohromady. Tak zrovna král Herodes.

Ve dne v noci se třásl strachem, aby ho někdo nepřipravil o jeho královský trůn. A co dělal, aby se tolik nebál? Musím být krutý, říkal si, musím být ukrutný tyran, zlý vlk a nelida. Když se mě budou bát, nikdo se neodváží ani pomyslet na to, že by chtěl být králem místo mě. Jakmile se Herodovi zdálo, že by někdo mohl mít zálusk na jeho trůn, šmik! hlava dolů. On vám dal ten kruťas popravit i svou ženu, své vlastní děti!

K tomuhle králi Herodovi jednou dorazila zpráva, že do Jeruzaléma právě přijeli tři vznešení muži z východních zemí. A proč že podnikli tak dalekou cestu? Inu, prý někde tady blízko, kousíček od Herodova sídla, se má narodit nový král. Herodes jako když dostane sto vosích žihadel najednou. Cože? Nový král? Králem jsem tu přece já, Herodes! Nikdo jiný! Kde je ten zločinec, který mě chce připravit o trůn? Rychle mi svolejte ty nejučenější muže z celého Jeruzaléma. Ti takové věci přece musí vědět! Učené hlavy se sešly, a jak už to mají učenci ve zvyku, dlouho přemýšleli a rokovali, hledali a listovali ve starých židovských knihách. Nakonec povídají svému vládci: „Hm, hm, králi Herode, je tu ta velká Hvězda. Tak veliké znamení se neobjevuje každý rok, něco to musí znamenat. Hledali jsme, hledali, a našli jsme v našich starých knihách místo, kde se o takové hvězdě hovoří. Bohužel se tam říká,“ pokyvovali královští rádcové šedivými hlavami, „že zrovna tahle Hvězda opravdu ohlašuje narození nového krále. Je to sakulentsky mrzutá věc, ale s tím se nic nedá dělat, hvězdu z nebe nesundáme.“

Herodes by málem vyletěl z kůže. Nejraději by vykřikl: „Sem s tím novým králem, ať mu useknu hlavu!“ Protože byl ale král Herodes liška všemi mastmi mazaná, tvářil se jako neviňátko, poškrabal se za krkem a povídá: „Ale to je mi zajímavá událost! A zrovna v mé říši, takové štěstí! Půl království bych dal, kdybych maličkého krále mohl navštívit a poklonit se mu. Kdepak se asi to krásné neviňátko narodí, co myslíte?“ – „Má se to stát v městě Betlémě,“ řekli učenci, „nic bližšího jsme v knihách nenašli.“ Herodovi to stačilo. Když hezky chytře obalamutí ty tři cizince, dozví se jistě víc. To by bylo, aby vznešení mudrci z východních zemí nevěděli, kam jdou.

***

Z paláce vyběhli čtyři poslové. Kašpar, Melichar a Baltazar ještě neudělali v městě Jeruzalémě ani pět kroků a už jim poslové předávali pozvání k návštěvě krále Heroda. To bylo uvítání! Starý lišák Herodes seskočil z trůnu, na tváři úsměv, jako když si kocour namlouvá myš, a hnal se Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi vstříc. A hned jaká je to pro něj čest, přijmout ve svém skromném sídle tak slavné a moudré muže. Však on Herodes dobře ví, proč slovutní mužové přijeli do Jeruzaléma. Ani jemu nedá ta velká Hvězda spát. Co jen se o ní napřemýšlel! Štěstím zrovna tančil, když se dozvěděl, že Hvězda ohlašuje nového krále. Ó, pro Heroda by nebylo většího blaha než padnout před novým králem na kolena! On, Herodes, je přece jen malý vládce. Zato ten, který se má narodit, bude vládnout všem národům země! Jaké vyznamenání, jaká pocta, kdyby se mohl tak velikému králi poklonit! Vzácní mudrcové z východních zemí jistě brzy nového krále najdou.

Jestlipak budou od té dobroty a přijdou Herodovi říci, kde přesně se nový král narodil? Může se na ně Herodes spolehnout? Dnem i nocí bude pokorný vládce židovské země očekávat jejich návrat. A jen co mu přinesou očekávanou zprávu, Herodes pak hned pospíší, aby novorozenému králi vzdal hold, jaký náleží velikému, největšímu panovníkovi!

„Taková prosba je ke cti tobě i tvé zemi, králi!“ odpověděl Herodovi Kašpar. „Uděláme pro dobro celé tvé říše vše, co bude v našich silách.“ Do dalších řečí se už Kašpar, Melichar a Baltazar s Herodem nepouštěli. Zdvořile krále požádali, aby směli pokračovat ve své cestě a s úklonou se vzdálili.

***

Ve městě Betlémě nečekalo Kašpara, Melichara a Baltazara přívětivé přivítání. Přeplněné ulice i náměstí, všude plno hluku a křiku – a ti lidé!

„Hej vy! Vy s těmi velbloudy, uhněte přece!“ křičí na ně rozzlobený hostinský. „Nevidíte, že tu mám plno. Překážíte mým hostům.“

Jen co popojeli o krok dál, obořil se na ně jakýsi úředník s papíry pod paží: „Jste cizinci, tak co tu překážíte? Nevíte, že právě provádím sčítání zdejších obyvatel! Zmizte, nebo na vás zavolám stráž.“

Jestli si třeba učený Melichar myslel, že se v Betlémě dozví alespoň něco bližšího o místě, kde najdou novorozeného krále, zmýlil se. „Tak vy tady hledáte krále?“ zaťukal si na čelo nějaký prodavač. Bylo zbytečné v Betlémě dál zůstávat, zdejší lidé měli úplně jiné starosti.

Kašpar, Melichar a Baltazar vyjeli z města ven a pohlédli do širého kraje. Kudy dál? Nebo snad podnikli dlouhou cestu zbytečně? Úzkost jim sevřela duši.

Na betlémský kraj se začal snášet soumrak. Stíny se jako dlouhá křídla andělů položily do údolí, noční šero zaoblilo ostré hrany skal. I nebe bylo temné, temnější než kdykoli předtím. Neukázal se měsíc, nezasvítila jediná hvězda. A pak náhle – „Podívejte, přátelé!“ zvolal Baltazar. „Hvězda! Naše Hvězda klesá k zemi!“ Byla to pravda. Během celé dlouhé cesty stála velká Hvězda vysoko na nebi a ukazovala do dálky. Teď se vynořila z mraků, její světlo sílilo a ten svit se snášel níž a níž, až se téměř dotýkal země.

„Tam, přátelé!“ ukázal Baltazar z k místu, kde se záře Hvězdy nořila do temného kraje. „Vzhůru za světlem!“ Moudří mužové vyrazili směrem, kterým putovala nebeská zář. Dum, dum, dupity – dum! Kamenitá půda duní pod kopyty jízdních velbloudů. V tom rychlém běhu tři mudrci najednou vzpomínají jejich dlouhé putování, které vedlo světlo veliké Hvězdy. Někdy naplňovalo celé nebe stříbrným jasem, jindy zas ukazovalo cestu zpěněným mořem, a opět jindy se podobalo vzdálené lampě zavěšené nad obzorem, která jakoby říkala: „Neztrácej naději, jdi dál, pokračuj v cestě, směr přece znáš.“

Dusot kopyt utichl. Nebeská zář ukazuje na jedno jediné místo. Právě sem! Kašpar, Melichar a Baltazar stojí a rozhlížejí se. Všude kolem jen suchá, vyprahlá půda, kamení a plevel. O kus dál na návrší dvě ohnuté palmy. A uprostřed skupinka mužů s dlouhými holemi pastýřů. Stáda se jim nejspíš zatoulala, nezdá se, že by byli dobrými strážci svěřených ovcí.

„Hej, pastýři!“ zamířil k nim učitel Melichar. „Co že tu jen tak postáváte uprostřed noci? Nebylo by lépe jít hledat své ztracené beránky?“

Pastýři se mlčky dívají jeden na druhého. Ten nejstarší, s dlouhou bradou a s vráskami kolem očí, promlouvá za všechny: „Nemysli si, pane, že špatně pečujeme o své ovce. Jsme jen obyčejní chudí pastýři, ale svou práci děláme dobře. Teď hlídá stádo náš nejmladší. My ostatní,“ ukazuje pastýř holí na své mlčící druhy, „jsme přišli sem, protože...“ Pastýř umlká, zvedá oči k nebi, odkud sestupuje jasné světlo. „... protože jsme viděli zvláštní věci, pane. Ukázal se nám anděl z nebe a hovořil k nám.“

Anděl z nebe? Kolik lidí by se teď pastýři vysmálo a řeklo mu: své pohádky si vypravuj dětem. Melichar však dává spěšně znamení Kašparovi a Baltazarovi. Jen co jsou všichni tři zase pohromadě, pobízí vousatého strážce stád: „Mluv, příteli, mluv, už tvoje první slova naplnila moje srdce radostí.“

Starý pastýř se šťastně usmál. Konečně se setkává s lidmi, kteří jsou ochotni mu naslouchat. Teď už hovoří nejenom on, ale i jeho druzi. Oči jim hoří, když jeden přes druhého vyprávějí, co se jim přihodilo, když ještě hlídali svá stáda. Jak k nim z nebe sestoupil anděl, Boží posel, a jak je poslal právě na toto místo. Jak sem přispěchali a jen co tu byli, jaká podivuhodná hudba a zpěv zazněly z oblohy. Nebe bylo náhle plné andělů a všichni chválili a oslavovali novorozené dítě.

„Říkáš – dítě, příteli?“ zeptal se velekněz Baltazar. „Žádné tu nevidím.“

Pastýři neodpovídají, jen všichni pohlížejí v jednu stranu a oči jim září. Užasle obracejí tři poutníci svůj zrak směrem, kterým ukazuje pastýř. Je tam skála a na ní světlý pruh. Kašpar, Melichar a Baltazar napínají zrak a rozeznávají vchod překrytý hrubou látkou. Takhle vypadají chudé přístěnky, které si budují lidé z venkova, aby měli útulek pro svá zvířata.

Úklonou hlavy děkuje Baltazar pastýřům, beze slova se spolu se svými dvěma druhy vydává k chudému přístřešku. Ano, venkované využili jeskyně ve skále a upravili ji na stáj pro svá zvířata. Baltazar odhrnuje závěs u vchodu, sklání hlavu, aby prošel nízkým vchodem.  Melichar ho následuje, jako třetí vstupuje do chléva Kašpar.

***

Jak vylíčit, co uvnitř spatřili? Bude mnohem lépe, když si poslechneme, co později o setkání v betlémské jeskyni doma vyprávěl Kašpar. „Milý Ahmede,“ začal Kašpar, „slíbil jsem ti, že ti nic nezamlčím, že to bude, jako bys doputoval k cíli naší cesty spolu s námi. Však jsem také na tebe stále myslel. Vzpomínal jsem na tebe, když jsem do jeskyně vstupoval, když jsem hleděl na matku a její dítě položené v prostých jeslích na slámě, když jsem padal na kolena a předával jí náš společný dar, krabičku se vzácnou mastí, kterou nazýváme myrha. Nemusíš být smutný, žes v jeskyni nestál vedle mne. To, co jsem tam uviděl, nebyl žádný světadiv. Dítě, jeho maminka a otec, kolikrát už jsem to viděl, kolikrát jsem jako lékař pomáhal matkám přivést na svět dítě! Jistě, když nový člověk přijde na svět, pokaždé je to div divoucí. Ale ten největší betlémský zázrak se odehrál – tady!“ Doktor Kašpar se usmál a ukázal rukou tam, kde mu v hrudi tlouklo srdce.

„Ale, Kašpare,“ vyhrkl Ahmed, „co ti andělé? Co zpěv a hudba z nebe, kterou slyšeli pastýři? Co to veliké světlo, které tebe a Melichara a Baltazara dovedlo právě k betlémské jeskyni? To je přece jeden zázrak za druhým!“

„Máš pravdu, Ahmede,“ přikývl Kašpar, „na nebi zářilo velké znamení Hvězdy, které mě a mé přátele dovedlo podivuhodným způsobem až k betlémské jeskyni. Pastýři viděli anděly a slyšeli jejich zpěv. A k tomu všemu se přesně naplnila proroctví o narození nového krále, zapsaná ve starých židovských knihách. Ale zapamatuj si toto, drahý chlapče. Mnoho lidí uslyší o narození dítěte v betlémské jeskyni. Dozvědí se o velikých zázracích, znameních a událostech, které jeho narození doprovázely. Ale jen někteří s radostí řeknou: „Vítej, novorozený Králi! Z celého srdce ti děkujeme, že můžeme vstoupit do tvého království a žít v něm s tebou stále!“

Ahmed mlčel. Mlčel a přemýšlel. Ale v jeho srdci jakoby začal hořet malý plamínek. V duši mu zářilo čím dál silnější světlo, podobně jako když na nebi zářila velká Hvězda. A najednou byl Ahmed plný radosti, která se vůbec nepodobala těm, které dosud prožil. Ale možná se hodně podobala radosti, kterou do mnohých lidských srdcí přinášejí každého roku Vánoce?

***

Pro tu radost bychom málem zapomněli, že se ještě musíme vrátit do betlémské jeskyně. Vždyť naši tři poutníci nepřišli s prázdnýma rukama, každý z nich přinesl novorozenému děťátku svůj dar.

Už jsme od doktora Kašpara slyšeli, že za sebe i za Ahmeda položil k jesličkám myrhu, vzácnou léčivou mast. Taková mast je velmi užitečná. Ale až děťátko Ježíš jednou dospěje, vyléčí mnoho lidí i z takových nemocí, proti kterým nepomůže žádná mast.

Učitel Melichar skutečně přinesl jako dar novorozenému králi zlato. Nebylo ho ani zdaleka tolik, kolik by rádi naloupili piráti. Pro chudičkou Ježíšovu rodinu ale i ta trocha zlata znamenala velkou pomoc. Až děťátko Ježíš jednou dospěje, mnoho lidí po celém světě díky němu najde ten největší poklad svého života.

Velekněz Baltazar věnoval novorozenému králi cennou pryskyřici zvanou kadidlo. Ta se při velkých slavnostech zapaluje v chrámu, aby vydávala vonný dým. Lehounký modravý kouř, který stoupá nad oltář, nese se k nebi a naznačuje, že Bůh přebývá vysoko, výš než my lidé dokážeme dohlédnout. Tento Bůh je dobrotivým a laskavým Otcem všech lidí. O něm bude Baltazar ve své zemi vyprávět králi a jeho lidu. A až děťátko Ježíš jednou dospěje, pošle do celého světa své apoštoly, aby se o dobrotivém nebeském Otci dozvěděli všichni lidé.

Se svolením zpracováno podle knížky
Oldřich Selucký, Cesta tří králů,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Štítky: tři králové, články, vyprávění  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.