- ve 2. adventním čísle časopisu DUHA
Představit si naději je těžké, i když bez ní je vlastně život nemožný. Říká se, že kdo nemá naději, jako by umřel už zaživa. Co je to naděje, ukáže snad jen konkrétní životní situace a ve druhém adventním čísle časopisu DUHA jednu najdeme.
Představit si naději je těžké, i když bez ní je vlastně život nemožný. Říká se, že kdo nemá naději, jako by umřel už zaživa. Co je to naděje, ukáže snad jen konkrétní životní situace a ve druhém adventním čísle časopisu DUHA jednu najdeme. Ukáže nám ji příběh malého Jirky, od kterého se odstěhoval tatínek, a on neví, jestli na něj úplně zapomněl, nebo ne. Nový úhel pohledu mu nabídne setkání s babičkou Helenou v domově důchodců a souhvězdí Orion. Jaký? To si už přečtěte sami, a jestli budete mít chuť a vyluštíte tajné heslo, najdete na internetových stránkách slova modlitby odkazující na naději, kterou máme my křesťané v Kristu – světlu v temnotách. Přejeme vám příjemné čtení!
Noc plná hvězd
„Pche, hvězdy!“ pomyslel si Jirka. Neměl nejmenší chuť
vyrábět vánoční hvězdy. Nešlo o to, že by to neuměl, nebo že
by ho to nudilo. Prostě nechtěl. Neměl náladu a hotovo.
Bohužel, paní učitelka neměla pro Jirku pochopení. Chtěla
jít s celou třídou do domova důchodců.
Děti měly zazpívat, popřát babičkám a dědečkům hezké
Vánoce a dát jim malý dárek. Jirka se znechuceně postavil
k lavici a vzal do ruky nůžky. Hvězdy mu připomínaly Vánoce
a on se rozhodl, že letos Vánoce slavit nebude. Mohou mu být
ukradené! A hvězdy taky! Jirka vztekle pokrčil papír a posadil se.
Ještě před měsícem byl pro Jirku Štědrý den tím nejkrásnějším dnem v roce. Byl totiž „vánoční andílek“. Ne skutečný.
Už přece nebyl mimino, ale maminka mu tak někdy říkala. Narodil se totiž o přesně v noci z 24. na 25. prosince,
v tu dobu, kdy si připomínáme, že se narodil také Ježíš.
Jirka proto dostával o Vánocích dvakrát tolik dárků než ostatní, a to bylo něco.
Ale letos...
Letos bylo všechno jinak, protože před měsícem a 16 dny se Jirkův tatínek odstěhoval. Jednoduše zmizel.
Od té doby už mu maminka neříkala „můj vánoční andílku“, ale spíš „to nějak půjde“, nebo „to zvládneme“.
Jirka z toho ale vůbec neměl dobrý pocit. Nechtěl být bez táty, ani bez mámy, ale rozhodli to bez něj
a jeho se ani nezeptali.
Konečně zazvonilo a hodina skončila. Paní učitelka všechny ještě upozornila: „Zítra o půl páté odcházíme
do domova pro seniory. Prosím, buďte přesní, vaši rodiče o tom vědí.“ Jirka vzal svou pokrčenou hvězdu
a položil ji mezi ostatní do košíku. „Vlastně se mi docela povedla.“ pomyslel si a měl aspoň trochu dobrý pocit...
Pokračování vyprávění najdeš ve druhém adventním čísle časopisu DUHA. Ještě se ale s námi a s Duhou můžeš naučit, jak se skládá papírová vánoční hvězda, o které jsme v příběhu četli. Potřebuješ dva čtverce „zlatého“ nebo žlutého papíru, lepidlo a nůžky.
