Rodina se scházela k jídlu spolu s dětmi a dědečkem, avšak starcovy třesoucí se ruce a nejistý zrak společné stolování rodiny ztěžovaly. Hrách mu padal ze lžíce, a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často skončilo rozlité na ubruse. Proto se manželé rozhodli něco s tím udělat.
Syn tehdy řekl: „Už toho bylo dost! Rozlévá mléko, je hlučný a jídlo mu padá na podlahu.“
A tak se manželé rozhodli postavit do rohu jídelny malý stolek, kde dědeček jedl o samotě, zatímco ostatní se při jídle těšili ze vzájemné společnosti. Jelikož dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce. Když se na něj občas otočili, spatřili slzy v osamělých očích. Přesto jediné, čeho se stařec dočkal, byla slova napomenutí, když mu spadla lžíce nebo kus jídla.
Šestiletý chlapec pozoroval v tichosti počínání svých rodičů. Jednou odpoledne, když bylo před večeří, si otec všiml, že si synek hraje na podlaze s kousky dřeva. Sladce se ho zeptal: „Co to děláš?“
Chlapec mu stejně sladce odpověděl: „Ale, dělám jednu misku pro tebe a druhou pro maminku, abyste měli z čeho jíst, až zestárnete.“
Usmál se a pokračoval v práci.
To odpoledne vzal muž svého otce jemně za ruku a přivedl ho zpět ke společnému stolu.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy pro uzdravení duše,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Ilustrace: A. Krejčí
