Ilustrační obrázek se svolením převzat z knížky
Poprvé u Ježíšova stolu, kterou vydalo nakladatelství Paulínky.

 

Proč potřebujeme k životu svátosti? Jak k nám Pán Ježíš přichází ve svátostech?

Jak dobře víme, Pán Ježíš přišel za námi na zem a stal se člověkem. Božím synem byl v nebi od vždycky, ale před více než dvěma tisíci lety přijal navíc lidské tělo i duši a stal se jedním z nás. Po tatínkovi, Bohu Otci, tak zůstal pravým Bohem, po mamince, Panně Marii, se stal ještě pravým člověkem. Říkáme tomu, že se „vtělil“.

Jeho příchod na zem jsme potřebovali, abychom mohli být šťastní. Jednak proto, aby nám mohly být skutečně odpuštěny hříchy tím, že na sebe Pán Ježíš vzal trest, který jsme měli nést my. Umřel za nás na kříži. Sám přece řekl, že právě proto na zem přišel. Přišel ale také proto, aby nám byl opravdu blízko: abychom ho mohli slyšet, vidět, dotknout se ho, abychom mu rozuměli, a abychom ho tak mohli snadněji následovat. To by bez toho, že by se stal člověkem, také nebylo možné. Vše to udělal proto, že nás lidi má rád a záleží mu na nás.

Jenže vidět Pána Ježíše na vlastní oči a slyšet ho na vlastní uši se poštěstilo jen jeho současníkům: apoštolům, Panně Marii a všem těm, kteří ho potkali a o kterých čteme na stránkách evangelia. Těm se pak Pán Ježíš zjevil i po svém zmrtvýchvstání a seslal jim Ducha svatého. Tak začala církev, jak o tom čteme v Novém zákoně. Bylo to možné proto, že tito lidé žili ve stejné době, v jaké Pán Ježíš přišel na zem. Ale co my? Vždyť my ho také potřebujeme nějak vidět a slyšet, nějak se ho dotknout, abychom ho i my mohli snadněji následovat.

Pán Ježíš o této naší potřebě samozřejmě dobře věděl. Chápal to, a proto si vybral právě ony tři hlavní „způsoby“, pomocí kterých s lidmi na zemi zůstal i po svém nanebevstoupení. Už jsme si řekli, že těmi způsoby jeho přebývání mezi námi jsou naše křesťanská víra, bohoslužba a společenství církve. Nás teď zajímají především svátosti, hlavní součást křesťanské bohoslužby.

Svátostí je celkem sedm: křest, biřmování, eucharistie, zpověď, pomazání nemocných, svěcení a manželství. Ve všech sedmi k nám přichází Pán Ježíš, ale pokaždé trochu jinak. Ve křtu nám odpouští hříchy a činí z nás ještě víc Boží děti tím, že nám dává sílu k víře, naději a lásce. Křest je tak první ze všech svátostí, ostatní svátosti mohou přijímat jen ti, kteří jsou pokřtění. V biřmování Ježíš posiluje a upevňuje naši sílu k přátelství s Bohem, od té doby je v našem srdci zase o něco víc. Ve svatém přijímání dává naší duši duchovní pokrm a nápoj a ve svaté zpovědi odpouští hříchy, kterých se dopouštíme po křtu. V pomazání nemocných nám pomáhá nést sílu a kříž nemoci, a když je to člověku k duchovnímu prospěchu, pomáhá i k tělesnému uzdravení. Nebo aspoň ke zmírnění bolestí. Ve svátosti svěcení činí z povolaných mužů jáhny, kněze a biskupy, aby tak sloužili ostatním křesťanům tím, že jim budou ostatní svátosti udělovat, vyučovat je ve víře a také jim pomáhat na cestě k Pánu Bohu. A ve svátosti manželství spojuje Pán Ježíš muže a ženu a chce jim pomoci, aby ve vzájemné lásce a úctě vytrvali až do smrti.

Tím vším pokračuje ve svátostech to, proč se Pán Ježíš stal člověkem: aby nám přinášel spásu a aby nám byl opravdu blízko. V každé svátosti nám tak pomáhá na naší cestě do nebe a je s námi, protože k nám přichází. Svátosti si proto také můžeme představit jako takových sedm cest Pána Ježíše do našeho srdce. Jsou svaté (od toho je skutečně slovo „svátost“), protože po nich přichází Bůh, který je svatý.

Jak si můžeme Kristovu přítomnost ve svátostech představit?

Jak Pán Ježíš chodil po světě a co vše konal, si můžeme docela dobře představit. Vždyť o tom čteme v evangeliu. Stal se člověkem jako my, měl lidskou duši i lidské tělo. Proto mluvil, jedl a pil, smál se, rostl, spal, chodil světem a tak dále. Tak ho také mohli jeho současníci slyšet, viděta dotknout se ho. Podle toho, co všechno dělal a co učil, lidé poznali, že není jen obyčejným člověkem, ale Božím synem a Mesiášem. Nejvíc to bylo patrné, když Ježíš konal zázraky, které může dělat jen Bůh, nebo učil tak, jak by to žádný obyčejný člověk nedokázal. Ježíšovo lidství se tedy stalo nástrojem, skrze který jednal Bůh.

Každá svátost je tudíž složená z „lidské“ a „božské“ části. Lidská část je jakýmsi pokračováním Ježíšova lidství. Tvoří ji tak vždy nějaké slovo, které je slyšet. Například při křtu jsou to slova „já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Dále se skládá z látky, která se k udělení svátostí používá. Opět u křtu je to například voda. A pak je zde nějaké gesto nebo čin, které je třeba vykonat, aby svátost byla udělena. Když zůstaneme u křtu, je to polití nebo ponoření křtěnce do vody.

Jsou to tedy slovo, látka a gesto (čin nebo úkon), které jsou jakýmsi „pokračováním“ Ježíšova lidství. A jako se skrze Ježíšovo lidství projevovala jeho Boží moc, která odpouštěla hříchy a konala zázraky, je tomu i skrze slovo, látku a gest svátostí. „Božská“ část svátostí je právě Boží milost, kterou ta či ona svátost člověku přináší. V této milosti je v každé svátosti přítomný Pán Ježíš, který přichází do nitra člověka a působí v něm jako Boží síla a Boží moc.

Ve svátostech je navíc Ježíš přítomen bez ohledu na slabost nebo dobrotu toho, kdo je vysluhuje. Pouze musí mít od Pána Ježíše moc. To znamená, že ty svátosti, které udílí kněz, musí vysluhovat pouze kněz, a svěcení, které může udílet jen biskup, musí udělovat biskup. Jinak jsou ale svátosti vždy stejné. Například když kněz křtí, vždycky je to křest Pána Ježíše. Není kněz, který by křtil lépe, a jiný, který by uděloval nějaký „menší křest“. A tak to platí i o všech ostatních svátostech. Mše svatá je tedy vždy mší svatou a svatá zpověď je vždy svatou zpovědí, ať jsou tyto svátosti slouženy jakýmkoli knězem. I kdyby totiž nějaký kněz nebyl moc dobrým křesťanem, a kdyby dokonce i jeho víra nebyla moc dobrá, přesto je ve svátostech, které uděluje, Pán Ježíš stejně přítomen. Stačí, když je knězem, když svátosti chce udělit a když to udělá, jak má. A to je dobře, protože svátosti tak jsou „místem“, kde můžeme potkat Pána Ježíše s naprostou jistotou.                                                                                 

Jak často svátosti přijímáme?

Některé z těchto svátostí přijímáme jen jednou za život jako křest, biřmování a svěcení. Svátost manželství lze přijmout jen jednou za život obou manželů, protože manželství spojuje muže a ženu v nerozlučný svazek lásky a úcty. Pomazání nemocných přijímáme zase v situaci vážnější nemoci, zvlášť takové, která ohrožuje život, takže tuto svátost můžeme přijmout tolikrát, kolikrát se náš život octne ve vážnějším ohrožení (zpravidla to ale nebývá až zas tak často). Pouze svatou zpověď a svaté přijímání můžeme, a dokonce máme přijímat často.

Už jsme si vysvětlovali, proč ze všeho nejvíc potřebujeme Pána Boha: nejen abychom vůbec byli, ale abychom také byli dobrými lidmi. Protože Pán Ježíš je Bůh a protože se zvláštním způsobem „skryl“ do svátostí, potřebujeme i svátosti. Právě proto, abychom byli stále lepšími lidmi a křesťany. Z toho důvodu jsou svátosti jednou z nejdůležitějších a nejkrásnějších součástí našeho života.

Jak v nás vlastně svátosti fungují

Často se říkává, že Pán Bůh zpravidla nikoho k ničemu nenutí, a je to pravda. Když chce totiž Bůh člověku něco dát anebo když po něm něco vyžaduje, volá ho, zve, vybízí a něco (vlastně sám sebe) mu nabízí. Člověk ale také musí chtít poslechnout a musí chtít přijmout to, čím ho Bůh chce obdarovat. Můžeme si to představit, jako když nám rodiče něco přikazují. My také víme, že to s námi myslí dobře, ale jsme to nakonec my, kdo musíme poslechnout. Stejně tak, když nám někdo třeba nabízí něco dobrého k jídlu. Jednak jsme to my, kdo to musíme sníst, a pak jsme to zase my, na kom záleží, jak energii z toho snězeného využijeme. Zda ji v sobě necháme ležet ladem, když si třeba jen tak sedneme k počítačové hře, anebo zda půjdeme něco užitečného dělat.

A tak nějak je to i s Bohem a se svátostmi, ve kterých k nám přichází. Bůh nám svátosti nabízí a vybízí nás, abychom je přijímali rádi (a svaté přijímání a svatou zpověď i často). Jsme to však my, kdo je musíme chtít přijmout. A pak je také na nás, jak jejich Boží sílu „využijeme“. Ona v nás bude už tím, že svátost přijmeme. Bude nás „zevnitř“ sama pobízet k tomu, abychom ji využili k větší víře, naději a lásce (podobně jako nás přemíra energie nutí třeba skotačit), ale je vždy také na nás, zda to uděláme.

Tato ukázka se svolením
převzata z knížky Jana Houkala:
První svaté přijímání,
kterou vydalo nakladatelství Portál.