Vánoce pro Kočku / kočka a anděl

Povídka pro děti. "Kočka Berta seděla jako každý den vysoko na větvi, dlouze zívala a přemýšlela, co si dnes chytí k večeři."

***

Kdysi byly kočky úplně divoká zvířata. Žily v lesích, spaly na stromech, lovily ptáky a malá zvířátka a lidí se spíš stranily. Bděly v noci, ve dne spaly, měly ostré zuby a dlouhé drápy. Každá žila sama, vyhýbala se i ostatním kočkám a zvířata v lese se jich bála.

Kočka Berta seděla jako každý den vysoko na větvi, dlouze zívala a přemýšlela, co si dnes chytí k večeři. Své dlouhé ostré drápy si už o kůru stromu nabrousila, vousky si už olízla a uši našpicovala, a tak jí zbývalo jen se vypravit do lesa na lov. Čekala, až se setmí, protože žádná kočka nevyrazí na lov ve dne.

Berta byla krásná kočka. Měla hustý plavý kožich, tmavě žíhaný, na obličeji skoro bílý, na tlapkách a na špičce ocásku zase trochu dohněda. Blýskavé zelené oči a hrdě vztyčené uši by dělaly čest i té nejurozenější kočce. Však byla Berta taky náležitě namyšlená. Chodila se dívat do lesního jezírka, kde se její krása zrcadlila. To pak po lese kráčela pyšně, ladně vlnila hřbet a samou spokojeností lehce vrněla. „Jsem tak krásná,“ říkala si, „tak rychlá a silná, že se mě každý bojí. Každý přede mnou uteče.“ A to byla úplná pravda. Před Bertou se každé zvířátko raději schovalo. To ji sice těšilo, ale na druhou stranu jí zase nikdo jiný než ona sama neřekl, že je krásná.

...

„Kdybych jen nebyla bývala tak pyšná, možná by mi teď někdo pomohl,“ pomyslela si smutně, položila hlavu na kámen, zavřela oči a čekala, až umře. Vtom se u studánky tak rozzářilo, jako by tu vycházelo slunce. Berta otevřela oči a vidí, že si u studánky sedl na kámen anděl a rukou sbírá z hladiny napadané jehličí. „Ách,“ vydechla v údivu, „ty jsi krásný,“ ale hned ztichla, protože jí došly síly. „No to se podívejme, kočka!“ anděl v údivu zvedl obočí. „Copak se ti stalo, že tady tak ležíš?“ vyptával se, nabral do dlaně vodu a podal ji Bertě. Berta se zhluboka napila, vděčně se na anděla podívala a ukázala mu nemocnou tlapku.

Anděl, jmenoval se Johan, vzal kočku na klín, hladil ji po hřbetě a opatrně jí z tlapky vytáhl poslední kousek ježčí bodliny. Pak ránu vyčistil vodou a ovázal bělostným andělským kapesníkem. „Teď už to bude dobré, ale tady zůstat nemůžeš, zase by se ti do toho dostala nečistota a zanítilo by se to znova. Odnesu tě někam, kde
budeš mít čisto a klid,“ vzal Bertu do náruče a opatrně s ní letěl k blízké pastevecké chýši. „Tady to bude dobré,“ řekl, položil kočku na slámu do jeslí, připravil jí misku s vodou a trochu ovčího sýra. „To bude zatím stačit, zítra se na tebe přijdu podívat,“ dodal ještě a odletěl k nebi.

Jak slíbil, tak také udělal. Každý den přilétal Johan za Bertou, dával jí čistou vodu a něco k snědku, převazoval nožičku, až byla jednoho dne docela zdravá. „Tak, teď už mě nebudeš potřebovat,“ řekl tehdy, „můžeš se vesele vrátit zpátky do lesa.“

„Mám pro tebe práci,“ sděloval (Johan) zadýchaně, ani si nesedl. Berta poslouchala celá nedočkavá. „Dnes večer sem přijde Panna Maria a svatý Josef a v noci se narodí Ježíšek, Boží Syn. A protože je dnes opravdu velmi studená noc, lehneš si do jesliček a vyhřeješ je. A až se Ježíšek narodí, lehneš si mu k nožičkám a budeš ho hřát,“ vysvětloval anděl o překot. Berta nadšeně přikyvovala. To přece není žádná práce, to je veliká čest!

...

Jak anděl řekl, tak se i stalo. Večer přišla Panna Maria se svatým Josefem a v noci se narodil Ježíšek. Berta ležela v jesličkách u Ježíškových nohou, hřála ho svým hustým kožíškem a jemně vrněla, aby se mu lépe usínalo. Neměla strach, že by ho mohla škrábnout, protože drápky byly dobře schované, a byla to nejšťastnější kočka na světě.

Když bylo po Vánocích a andělé měli trošku volného času, Johan se do Betléma zase vrátil. Berta mu radostně všechno vyprávěla; jak se Ježíšek narodil, jak ho hřála a vrněla mu a že ho ani jednou neškrábla.

„Teď budeš slavná kočka,“ přikývl anděl, „budeš v každém betlémě, který si lidé postaví. Nikdy na tebe nikdo nezapomene. Budeš ta nejslavnější kočka na světě, máš radost?“ ptal se.

Berta se zamyslela. „Ani ne, Johane, já nechci být nejslavnější kočka na světě. Kdysi jsem byla docela pyšná a sám víš, jak to dopadlo!“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Radši ne. Navíc, když se lidé podívají do jesliček, co by tam uviděli? Kočku. Ale tam je Ježíšek a každý jiný by tam rušil. Nechci být v betlémech, a jestli je to nutné, tak budu někde schovaná na slámě. Ale jedno přání bych přece měla.“ Berta se opatrně na anděla podívala, jestli to není moc troufalé: „Ráda bych si nechala ty drápky, co se dají schovávat. Tak bych už nikdy nikomu nechtěně neublížila.“

„To je, Berto, dobré přání,“ souhlasil anděl. „Tak to tedy bude, jak si přeješ.“ Naposled kočku pohladil po hřbetu a odlétl. Od té doby mají kočky drápky, které umí schovat.

A kočku v betlémě opravdu najdeš málokdy. Většinou spí, zalezlá někde na slámě.

***

Se svolením přejato z knihy "Vánoce pro Kočku", vydalo nakl. Barrister & Principal
autor: Terezie Radoměřská, ilustrace: Aneta Bendáková

Kniha Vánoce pro Kočku vyšla nově v nakladatelství Books & Pipes
s novými ilustracemi a rozšířena o další příběh.