Vánoce pro Kočku / kůň, slon i velbloud

Povídka pro děti... "Jedné noci vzbudil kůň ostatní zvířata. Rozčileně hrabal kopytem a ukazoval k nebi: „Podívejte, co se to objevilo za hvězdu vlasatici!"

***

Kůň, slon a velbloud žili v jedné zemi jako nejlepší přátelé. Chodili společně na pastvu, pili ze stejného žlabu, spali v jedné stáji a celé dny si spolu vesele hráli. Dobře si rozuměli, byli to zkrátka kamarádi.

Jedné noci vzbudil kůň ostatní zvířata. Rozčileně hrabal kopytem a ukazoval k nebi: „Podívejte, co se to objevilo za hvězdu vlasatici! Takovou krásu jsem ještě neviděl. To přece musí něco znamenat.“

„Určitě to něco znamená, taková hvězda se neobjevuje každý den,“ mudroval velbloud. Slon, kterému trvalo trošku déle, než se probudil, rozvážně pokýval chobotem. „Ano, to opravdu něco znamená. My sloni máme dobrou paměť, tak znám stará proroctví. Tahle hvězda oznamuje, že se narodil největší král světa.“ „Ó,“ řekl kůň, „tomu se já půjdu poklonit a budu mu sloužit.“ „Já také, já také!!“ přidali se slon i velbloud.

„Ale to přece nejde,“ zachmuřil se kůň, „král přece vždycky jezdí na koni. Copak může jezdit na někom tak ošklivém a hrbatém, jako jsi ty, velbloude? Nebo copak může jezdit na někom tak velikém, že se na něj nedá vylézt a všichni se ho bojí jako tebe, slone? Já vás mám rád, jste moji přátelé, i když jste oškliví, ale copak můžete jít se mnou? Já jsem ušlechtilý a krásný, mám ladný krok i cval, hedvábný lesk srsti, vlající hřívu, pevná kopyta a měkký hřbet. Jenom kůň, jenom já mohu sloužit králi a jít se mu poklonit. Zůstaňte tady a já se za vás pak u krále přimluvím, aby se vás nebál a neošklivil si vás a abyste u něj mohli později sloužit také.“ Pyšný kůň pokýval hlavou a odešel si sbalit sedlo, uzdu, ohlávku i všechny ostatní důležité věci, aby se vydal na cestu.

Slon a velbloud na sebe koukali a nevěřili svým uším. Že by byl kůň tak pyšný? Vždyť byli takoví přátelé! Nebo že by měl nakonec pravdu a slon s velbloudem by se ke králi skutečně nehodili? Kůň je opravdu krásné zvíře, ale copak je krása všechno? Takhle přemýšleli a velbloudovi zatím z očí kapaly slzy a slon popotahoval dlouhým chobotem. Tak byli smutní.

„Víš co, slone,“ přerušil smutné ticho velbloud, „ať si kůň jde. Půjdeme kousek za ním, aby si nás nevšiml a nezlobil se. Ale třeba náš kůň nemá pravdu a král nás do služby přece vezme. A taky by bylo škoda, abychom u tak slavné události, jako je narození krále, chyběli.“ „Ano, to je nápad,“ zaradoval se slon a oba si běželi sbalit věci a připravit se na cestu.

A tak vyrazilo podivuhodné procesí. Vepředu krásně nazdobený kůň, vyhřebelcovaný, s načesanou hřívou a nejpěknějším sedlem, a za ním, tak aby je neviděl, opatrně kráčeli slon s velbloudem. Tak šli mnoho dní.

Jednou navečer dorazil kůň k hustému lesu. Les to byl tak hustý, že kůň nemohl projít. Zkoušel to tu, zkoušel to kousek vedle, ale dlouhé větve stromů mu vždycky zabránily v cestě. Nakonec odložil své sedlo i uzdu. „Zkusím to zítra, dnes jsem už moc unavený,“ řekl si a začal spásat trávu. Zkoušel to zítra, zkoušel to pozítří, ale žádnou cestu skrz les nenašel.

Třetího dne si povzdechl: „Kdyby tady byli se mnou moji kamarádi, něco bychom spolu vymysleli, abychom mohli pokračovat v cestě.“ Zaslechl to slon, který se s velbloudem držel v povzdálí a pozoroval, jak se kůň marně snaží najít alespoň pěšinku skrze les. „Ach ano, já ti mohu pomoci,“ pomyslel si.

„Velbloude,“ obrátil se na kamaráda, „kůň je v nesnázích, bez mé pomoci se za králem nedostane. Pomohu mu a půjdu za králem s ním. Ale kůň měl pravdu, ty jsi skutečně moc ošklivý a ani nejsi tak silný jako já. Mě se všichni bojí, mě král do služby vezme, ale tobě by se jen všichni smáli, že jsi ošklivý. Zůstaň tady, slibuji, že se
pro tebe vrátíme.“ A slon odkráčel za koněm.

Velbloud zůstal jako opařený. Taková zrada! A to si myslel, že slon není tak pyšný jako kůň. Že jsou opravdoví přátelé, kteří spolu drží i ve špatných časech. A nešťastně pozoroval, jak veliký a těžký slon prošlapává cestu skrze hustý les. Cestu tak širokou, že za ním mohl kůň klusat docela pohodně a větve mu ani necuchaly hřívu.

„Kdepak, tady já čekat nebudu,“ pomyslel si velbloud. Půjdu pěkně za nimi, když slon udělal tak hezkou cestu, a uvidíme, jestli by pro mě přece jen nebyla u krále nějaká služba.“ A opatrně, aby ho ti dva neviděli, se vypravil z nimi.

A zase šlo podivné procesí. Vpředu slon vydupával cestu pro koně, který za ním klusal lehce jako na procházce, a za nimi, tak aby jej nikdo nezpozoroval, opatrně kráčel na svých měkkých kopytech velbloud. Tak šli mnoho dní, až došli k poušti. Slon i kůň se u poslední studny důkladně napili, vzali si i trochu vody do zásoby
a vyrazili do horkého písku.

I velbloud se zastavil u poslední studny. Stoupl si ke žlabu a pil a pil, až si žabák, který ve studni bydlel, dělal starosti, že přijde o všechnu vodu. A pak si velbloud vodou naplnil ještě dva veliké měchy, zavěsil si je na záda a rozvážně se vypravil mezi písečné duny.

Kůň a slon statečně šlapali pod žhavým sluncem celý den a pak i druhý, ale třetí den jim došla voda. Slunce pálilo záda, písek pálil nohy, vítr pálil oči, všude jen sucho, prach a ani kousek stínu. Kůň a slon však byli stateční a šli pořád dál, protože všechno má svůj konec, a tak i ta poušť přece musí mít konec.

Čtvrtý den se kůň zastavil a vyschlým jazykem zašeptal slonovi: „Slone, je mi moc líto, já už dál nemůžu, tak strašnou mám žízeň, že tady umřu.“ A lehl si na písek a zavřel oči. „Sám už pro žízeň ani nevidím na cestu, nohy mě neunesou, lehnu si tady u tebe. Alespoň umřeme spolu a nebudeme každý sám,“ sotva slyšitelně řekl slon, lehl si vedle koně a čekali, kdy z nich žhavá poušť vytáhne poslední kapky života. „Škoda jen, že jsme se tak ošklivě zachovali k velbloudovi, ani dobrá vzpomínka po nás nezbude,“ pomysleli si ještě.

Velbloud zatím kráčel mezi dunami v jejich stopách a cítil se výborně. To je přece jeho domov. Poušť. Velbloudi nepotřebují pít celé dny, mohou chodit po rozpáleném písku a jejich široká kopyta se do měkkých cest neboří, i když nesou těžký náklad. Radostně si tak velbloud vykračoval pouští, až málem klopýtl o své dva vyčerpané přátele.

„Jejda! Copak se vám stalo, kamarádi, můžu vám nějak pomoci?“ vyhrkl velbloud celý překvapený. Kůň a slon však už byli tak unavení a žízniví, že mu ani neodpověděli. Jen kůň úplně potichounku zaržál: „Vodu, vodu.“

Velbloud sundal veliké vaky s vodou, dal přátelům pít, ochladil jim čelo a pomohl jim vstát. „Pojďte, tady nemůžete zůstat, tady by vás poušť opravdu pohltila. Ale cítím, že nedaleko je oáza a za ní už jen kousek na konec pouště. Já sám pít nepotřebuji a s sebou mám tolik vody, že vám to vystačí až do oázy.“ A skutečně, kůň a slon tak měli na cestu vody dost a velbloud je brzo dovedl ke studni v oáze, do stínu vysokých palem.

Kůň ani slon nevěděli, jak by jen mohli velbloudovi poděkovat. Vždyť jim zachránil život. „Jen mě vezměte ke králi s sebou,“ řekl jim velbloud. „Třeba bude král potřebovat někoho, jako jsem já.“

A tak šli dál všichni tři. Nic si nevyčítali, nezlobili se na sebe, jen mlčeli a bylo jim spolu zase dobře. Ale už věděli, že přátelé jsou na světě moc důležití a že jeden bez druhého by cestu nikdy nedokázal ujít. Proto dorazili do Betléma spolu — kůň, slon i velbloud.

A všichni se poklonili ve chlévě tomu největšímu králi. Ale maličký Ježíšek jejich služby nepotřeboval. Zato tři králové ano. A tak se nakonec kůň, slon i velbloud přece jen do královské služby dostali.

***

Se svolením přejato z knihy "Vánoce pro Kočku", vydalo nakl. Barrister & Principal
autor: Terezie Radoměřská, ilustrace: Aneta Bendáková

Kniha Vánoce pro Kočku vyšla nově v nakladatelství Books & Pipes
s novými ilustracemi a rozšířena o další příběh.