Poprvé jsem ji spatřila koncem září. Byla ostříhaná téměř dohola – nechala si pouze ofinu dlouhých červených vlasů, které jí padaly do očí. Měla na sobě kombinézu, do níž by se vešla snad třikrát, a vypadalo to, že už ji nesundala hezky dlouho.

Soudíme lidi podle vnějšího vzhledu?

Jsme křesťanská škola. „Cožpak si tahle holka myslí, že takto může dělat Bohu čest?“ říkala jsem si. Vzpomněla jsem si, že když šel náš nejmladší syn na střední školu, nosil dlouhé vlasy a ošoupané džíny. Přesto je teď se svou ženou misionářem v Thajsku. Jsem moc ráda, že se mé děti dostaly z tohoto vzpurného období, říkala jsem si.

Během následujícího čtvrtletí jsem na tuto dívku neustále narážela. Při obědě sedávala sama. Cožpak by ale po mně mohl někdo chtít, abych měla ráda někoho, kdo páchne nebo kdo se neobléká tak, jak to já považuji za správné? Vnějšek je ale přece odrazem nitra. Touto myšlenkou jsem se snažila ospravedlnit. Připadalo mi, že lidé se nám svým oblečením někdy snaží říci: „Nemluvte na mě“, „Nedotýkejte se mě“ nebo „Nedívejte se na mě“. A co když nám chtějí říci pravý opak? V každém případě jsem se chtěla naučit milovat tak, jak miluje Bůh. Chtěla jsem se na svět dívat Božíma očima.

„Pane Bože, pomoz mi milovat ty, u nichž je to tak těžké.“ S touto myšlenkou jsem usnula. Náhle uprostřed noci jsem se probudila s nutkavým pocitem, že něco musím udělat. Dovlekla jsem se do obývacího pokoje a čekala jsem, co mi Pán řekne. Nedělo se nic. Obrátila jsem se tedy tam, kde mluví stále. Bible se mi otevřela na 1. Janově 3,17: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ Došlo mi, že jsem vlastně pokrytecká. Všude kolem jsou lidé, které je nesnadné milovat, a já je záměrně přehlížím. 

Udělat vstřícný krok nebylo tak těžké...

Následujícího dne seděla dívka v ošuntělé kombinéze a s červeným pramenem vlasů opět osaměle – jako vždy. „Mohu si přisednout?“ zeptala jsem se. „Jistě,“ odpověděla radostně. „Jak se  jmenujete?“ „Adéla."  „Krásné jméno. Chtěli jsme naše druhé dítě pojmenovat Adéla, ale pak se nám narodil chlapeček.“ Obě jsme se zasmály. „Já se jmenuji Barbora." Nebylo snadné necivět na zavírací špendlíky, které jí visely na uších. Nikdy jsem také neviděla piercing mezi očima. To asi muselo hodně bolet. Nicméně s Adélou se snadno konverzovalo, a tak jsem s ní začala obědvat několikrát do týdne. Pak jsem ji zdravila, kdykoli jsme se potkaly v areálu školy.

Pouhé přátelství stačilo, aby se změnila...

Brzy jsem si přestala všímat jak piercingu, tak červené ofiny a nadměrné kombinézy. Začala jsem s ní kamarádit, scházely jsme se na kafe a v knihovně, chodily spolu na oběd, Adéla byla vždy a za každých okolností hrozně fajn. Asi po měsíci jsem si všimla dramatické změny. „On ti někdo říkal, že máš dát pryč ten piercing?“ ptala jsem se. „Ne,“ odpověděla Adéla vesele. „Řekla jsem si, že se toho zbavím.“ Všimla jsem si, že má hezký obličej. Do Vánoc si nechala odrůst vlasy, ostříhala si ofinu a nabarvila si ji tak, aby to odpovídalo jejím přirozeným světlehnědým vlasům. Moc jí to slušelo. Nemohla jsem svou otázku vydržet, muselo to ze mě ven. „Adélo, vypadáš skvěle. Co tě přimělo k tak zásadní změně?“ Adéla se zamyslela a pak odpověděla: „No… myslela jsem si, že když mě budete mít ráda, i když vypadám tak divně, budu mít jistotu, že když budu vypadat normálně, budou mě brát i ostatní.“

Dostalo mě to. Pochopila jsem, že Adéla je něco víc než to, co vidím očima. Nejde jen o to, jak vypadá. Naučila jsem se dívat se na ni tak, jak se na ni dívá Bůh. To změnilo můj život, začala jsem se dívat na vše kolem novým srdcem. Už nechci nikoho odsuzovat jeho podle vzhledu. Mé nové srdce se pomalu začalo učit milovat každého člověka.

Zpracováno podle knihy G. Chapmana:
Příběhy lásky, které se skutečně staly,
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů.
 Redakčně upraveno.
 Několik kapitol z této knihy naleznete zde.