/ Kalendář / Advent / Adventní příběhy a vyprávění / Adventní biblický příběh s omalovánkami
Adventní biblický příběh s omalovánkami
Obrázkové vyprávění o adventu: andělovo zvěstování Panně Marii, matce Ježíšově.
(Toto vyprávění si můžete stáhnout i jako černobílou omalovánku zde)
***
Ve městě Nazaret žila dívka Maria. Měla ráda tesaře Josefa, se kterým byla zasnoubena.
Jednoho dne k Marii přišel posel od Boha – anděl Gabriel. Oznámil jí, že ji Bůh vyvolil, aby se stala matkou Spasitele. Maria se nejdříve polekala, protože ještě nebyla vdaná. Ale věřila Bohu, proto mohla říci: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane, co jsi řekl!"
Anděl také Marii řekl, že i její příbuzné Alžbětě se brzy narodí miminko, které dlouho nemohli mít. Maria se tedy za ní vydala, a když se setkaly, řekla Alžběta: "Jsi šťastná, že jsi uvěřila tomu, co ti řekl Bůh!"
Když se Maria vrátila do Nazareta a Josef zjistil, že čeká miminko, přestože ještě není jeho ženou, byl z toho smutný a chtěl se s ní rozejít. Ale v noci i k němu promluvil anděl a řekl mu:
„Josefe, neboj se k sobě Marii vzít. Dítě, které očekává, je od Boha. Bude se jmenovat Ježíš a přichází na svět, aby ho spasil."
Advent ale není jen doba radostného očekávání Ježíšova narození. V evangeliu také čteme o Janu Křtiteli, který žil ve stejné době jako Ježíš. Jeho rodiče se jmenovali Zachariáš a Alžběta. Zachariáš s Alžbětou byli manželé, těšili se, že budou vychovávat děti, ale žádné dlouhou dobu nemohli mít. Když pak zestárli, stala se jednoho dne zvláštní věc.
Asi o půl roku dříve, než přišel anděl Gabriel k Marii, zjevil se také knězi Zachariášovi, když vykonával službu v chrámu. Zachariáš se lekl, ale anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena. Se svojí ženou Alžbětou budete mít syna a dáte mu jméno Jan.
Zachariáš tomu nechtěl uvěřit, protože oba už byli staří. Anděl mu řekl: „Protože jsi neuvěřil mým slovům, budeš němý, dokud se nestane vše, co jsem ti zvěstoval.“ Od té doby Zachariáš opravdu nemohl mluvit a s lidmi se dorozumíval jen různými znameními. Vrátil se domů a stalo se, co řekl anděl – začali spolu čekat miminko.
Alžběta se Zachariášem se radovali a věděli, že jejich syn je velikým darem od Boha. Když nastal den jeho narození, přišli i jejich sousedé a příbuzní a radovali se s nimi. Chtěli mu dát jméno po tatínkovi Zachariáš, ale Alžběta řekla: „Bude se jmenovat Jan.“ I Zachariáš to potvrdil – vzal si tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan."
V tu chvíli se splnilo vše, co řekl anděl Gabriel. Zachariáš opět začal mluvit, radoval se a chválil Boha.
Všichni okolo se tomu velmi divili a poznali, že Jan bude mít v životě od Boha velký úkol.
Když byl Jan starší, odešel na poušť. Nic s sebou neměl a žil velmi jednoduše, aby se mohl soustředit na to, co od něho Bůh žádal.
Z pouště se pak Jan vydal do krajiny u řeky Jordánu a hlásal to, co mu Bůh dal poznat. Říkal lidem, aby se obrátili k Bohu a změnili ve svém chování všechno, co je špatné a učil je, jak to mají dělat: Aby se dělili s druhými a nad nikoho se nepovyšovali.
Za Janem přicházelo mnoho lidí a nechávali se od něj křtít v řece Jordánu. Mnoho lidí si myslelo, že je to slibovaný Mesiáš (Vykupitel), o kterém mluvili dávní proroci. Jan jim ale říkal, že on přichází, aby pravému Mesiáši připravil cestu. Bůh ho poslal, aby lidi naučil, jak mají změnit svá srdce a své myšlení, aby mohli poznat a přijmout Ježíše. Jan křtil lidi vodou na znamení toho, že jsou očištěni od svých špatných skutků.
O Mesiáši ale říkal, že je bude křtít Duchem svatým, který člověku dává moudrost a poznání Boha.
Když Jan k lidem promlouval, často používal slova dávných proroků. Jedním z nich byl prorok Izaiáš, podle kterého je i pojmenována kniha v Bibli, z níž v Adventu hodně čteme. Proroci už dávno předpovídali narození někoho, kdo přijde všechny lidi zachránit od hříchu. Také lidem připomínali, že mají více žít s Bohem, utěšovali je, ale i napomínali. Tak jako Izaiáš, říkal i Jan lidem:
„ Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; co je křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!“
Jan tím samozřejmě nemyslel, aby lidé šli opravovat cesty a silnice. Můžeme si ale představit naše srdce, náš život jako dům. Aby se do takového domu dalo vejít, musí k němu vést cesta. Může být úzká nebo široká, klikatá i rovná, může vést do kopce, z kopce nebo po rovině. Jako takovou cestu si můžeme představit naše chování k druhým lidem. Někdo je ke svému okolí přátelský a otevřený – k jeho domu vede široká a rovná cesta, jiný člověk je třeba nesmělý a je radši sám – jeho cestičku si můžeme přestavit třeba úzkou a možná vede i přes nějaký kopeček, takže jeho dům není na první pohled vidět. Není ale tolik důležité, jaký kdo jsme, ale jak upravená je cesta, která k našemu domu vede.
Může se třeba stát, že ke kamarádům se chováme pěkně, takže naše cesta vypadá jako pěkná a široká, ale sourozence doma nemůžeme vystát. A najednou je naše cesta plná balvanů nebo prohlubní. Anebo od nás někdo žádá pomoc, ale my si radši děláme svoje věci. Pak se může stát, že na naši cestu začne prorůstat plevel nebo křoví, protože my jsme zalezlí ve svém domečku a o ostatní se nestaráme.
V adventu očekáváme a těšíme se na Ježíšův příchod.
Abychom ho mohli přijmout do svého srdce, musíme připravit cestu. Odvalit kameny zlosti, vytrhat plevel lenosti, zasypat jámy, které jsme vykopali těm, které nemáme rádi. Práce je to těžká, ale jistě se vyplatí. Kdo Ježíše pozve a přijme do srdce, nikdy není sám.
(Toto vyprávění si můžete stáhnout i jako černobílou omalovánku zde)
