11. neděle v mezidobí, cyklus C

 

Pak mu je ještě namazala vzácným olejem.Farizeus, u kterého Pán Ježíš byl, se podivil a řekl si: „Copak Pán Ježíš nepozná, že ta žena jevelká hříšnice?Proč ji nevyžene?“ Pán Ježíš ale věděl, co si farizeus myslí a řekl mu: „Šimone, povím ti příběh. Jeden bohatý pán půjčoval lidem peníze. Půjčil také dvěma lidem, jednomu pět set korun, druhému padesát. Když ti dva ale neměli, čím dluh zaplatit, oběma ho odpustil a už mu nic vracet nemuseli. Kdo myslíš, že bude mít toho bohatého pána raději?“

Farizeus odpověděl: „Asi ten, kterému odpustil víc.“Pán Ježíš mu na to řekl: „Máš pravdu. Teď se podíval na tuto ženu. Muselo jí být odpuštěno mnoho špatností, když teď dokáže tolik milovat. Komu se odpouští málo, dokáže málo milovat.“

Potom řekl té ženě: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Když Pán Ježíš odešel z domu toho farizea, chodil od města k

městu a všude lidem vyprávěl o Božím království.

Lk 7, 41-43 ( povzbuzení touhy posluchačů, stát se velkým dlužníkem)

Dnes vám povím pohádku o jednom dřevorubcovi, který se jmenoval Jan. Každý
den se vždy ráno vypravil do lesa na dříví a do kapsy si vzal kus chleba, aby neměl
hlad. Než odešel, rozloučil se se svou ženou a synáčkem. Oba dva políbil a šel.
Jednoho dne, když byl uprostřed hlubokého lesa a chtěl si v poledne odpočinout a
sníst chléb, se za ním najednou ozvalo tiché praskání větviček. Otočil se a za ním
stál malý dědeček s dlouhým bílým vousem. Jan chvíli zaváhal, jestli to není
trpaslík, ale než stačil něco říct, dědeček ho pozdravil: “Dobrý den, dřevorubče.
Jdu za vůní tvého chleba, mám na něj velkou chuť, nedal bys mi kousek?” Jan byl
dobrák a tak neváhal. Pozdravil dědečka a ulomil mu velký díl ze svého chleba.
Dědeček se lačně zakousl do Janova chleba a když oba dojedli, pokračoval: ”Že jsi
tak dobrý a rozdělil ses se mnou, dám ti na oplátku malý dárek.” Podal mu malou
odřenou krabičku. Jan poděkoval a začal si jí prohlížet. Byl trochu rozpačitý z
takového dárku. Krabička nebyla hezká a navíc byla prázdná. Nechtěl ale dědečka
urazit a tak se na něj usmál a ještě jednou mu poděkoval. “Ta krabička není
obyčejná,” řekl dědeček, “cokoliv poškozeného, špatného do ní dáš, vyndáš za chvíli
úplně nové.” Jak to řekl, dědeček zmizel. Ani mu Jan nestačil poděkovat. Vzal sekyru
a pilu a utíkal domů. Už z dálky volal na svou ženu a svého synka. Doma jim vše, co
se mu přihodilo vyprávěl a položili společně krabičku na stůl. Janův synáček si hned
přinesl své hračky (rekvizity) a do krabičky dal ....(úplně poničené). Ten měl ale
radost, když své staré rozbité .... vyndal zcela nové. “Dej tam i tyto” (málo
poškozené nebo jen “ochmatané”), nabádali ho rodiče. “Ne”, to není ještě potřeba, ty
jsou ještě docela dobré. Bránil se jejich synáček a seděl u krabičky. Už do ní neměl
co dát a začal být nespokojený, jak málo je ten dárek od kouzelného dědečka pro něj
vlastně užitečný!
Co myslíte, děti, jednal Janův synáček správně? Jak byste naložili s takovou
kouzelnou krabičkou vy?
Když nám Bůh odpouští hříchy, nabízí nám vlastně něco jako kouzelnou krabičku, do
které se nedávají předměty, ale do které můžeme vstoupit my celí. Čím víc jí budeme
používat, to znamená, čím častěji mu budeme svěřovat nejen velké hříchy, ale i
nejmenší prohřešky. Budeme mít větší radost  z toho, jak nás netíží a neotravují
drobná poškození našeho srdce, malé odřeniny a ochmataniny, které na nás zůstávají,
když na někoho zle myslíme, když se radujeme z toho, že se kamarádovi něco nepovede,
když odkládáme svoje povinnosti a lenošíme, když ...