33. ned./mez./ cykl.C - Nebojte se, dám vám výmluvnost, až vás budou pronásledovat!

Ježíš se snažil připravit apoštoly na to, co se stane. Říkal jim: „Pro vás, křesťany, nebude vždycky jednoduché přiznat, že věříte v Pána Boha.

Někdy vás vezmou, zatknou a budou soudit, budou se vám posmívat anebo všelijak ubližovat. Ale nebojte se, protože když i v takové chvíli přiznáte, že v Pána Boha věříte, dostanete po smrti odměnu v nebi.

A nebojte se, že nebudete u soudu vědět, jak máte o Pánu Bohu mluvit. Sám Pán Bůh vám poradí správná slova. I kdyby se proti vám postavili všichni lidé, Pán Bůh bude při vás.“

(Přepsaný text a obrázek přejat se svolením z webu www.kanan.cz)

AKTUÁLNÍ TEXTY K TÉTO NEDĚLI si můžete přečíst na webu vira.cz

NÁMĚT NA DĚTSKÉ KÁZÁNÍ:

33. neděle v mezidobí

Téma: Trpělivostí zachráníte svou duši

Autor: Ludmila Vyskočilová

Promluva:
Pohádka o vysokém dubu

Byl jednou jeden dub na kraji lesa a na podzim shodil na zem žaludy. Zvedl se velký vítr a roztočil ve víru do výšky nejen spadané listí, ale i žaludy a odnesl je daleko od starého dubu. žaludy ležely tiše na zemi. Začalo pršet, půda pod nimi byla více a více mokrá a žaludy do ní zapadly. Brzy přišla zima a všechno schovala pod těžkou sněhovou peřinu. Žaludy spaly a čekaly na jaro. Jaro na sebe sice nechalo čekat, ale pak se velice rychle oteplilo a žaludy mohly vykouknout zpod sněhu ven. Svítilo slunce a to se žaludům velmi líbilo, když vtom se nad nimi ozval hlas: “Jejej, takové krásné žaludy, vás by bylo škoda, kdybyste zůstali na zemi a uschly. Z vás budou jednou krásné veliké duby!” Člověk, jemuž hlas patřil, vzal opatrně žaludy do ruky a zasadil je hluboko do země. V tu chvíli se žaludy dostaly do tmy a chladu. Podle rukou člověka, který je sázel, poznaly, že to je hajný nebo zahradník. Neměly důvod ke strachu, ale tma a chlad kolem nich je nepotěšily. Tak zvláštně uspávaly! “To tedy ne!”, řekly si dva žaludy a vší svou silou se opět vyvrtěly ven. Venku hřálo slunce, chvíli se z něj radovaly, ale pak uschly. Na zahrabané žaludy přišel v zemi spánek a jim se zdálo, že jim pukla slupka a roste z nich malý klíček. Vzbudily se a nestačily se divit: “To nebyl sen, to byla pravda!” “Co se mi to stalo? To mi určitě udělal ten člověk! To už nejsem já, chtěl mi ublížit!“, děsil se jeden ze žaludů a vrtěl se tak dlouho, až v něm cosi ruplo a klíček se mu ulomil. Zase v té zemi usnul a uschnul. Zbylé tři žaludy dál ležely v zemi a jejich klíčky rostly. První klíček se provrtával v zemi stále hlouběji a napájel je vodou. Druhý rostl nahoru a jaké to bylo pro oba žaludy překvapení, když tento klíček vykoukl ze země ven! Viděli na sebe a mohli se, zatím jen tiše, pozdravit. Brzy jim vyrostl i první lístek a tak si z té radosti vesele mávali celý den. “Podívejte, kdo se to k nám blíží”, volal další den jeden ze žaludů. Bylo to veliké, mělo to čtyři nohy, velký rypák, chrochtalo to a dělalo to velký hluk. (Jestlipak, děti, víte, kdo to byl?) Dřív než na to žaludy přišly, divočák byl u nich. “Chro, chro, chro, copak to tu máme za dobrůtku, mladé žaludy, to já rád!” Žaludy se ho lekly! Už ale nešlo schovat se jako dřív. “Nech nás být! Z nás vyrostou veliké duby. Budeš se jednou moci pod nás schovat do stínu a každý rok setřeseme tobě a tvým dětem mnoho žaludů!” Divočák byl ale chtivý a záludný: “Kdo vám tuhle hloupost nakukal? Víte jak vás to bude bolet, až budete růst? Jste hloupí, že o to stojíte. Já vám nabízím to nejlepší. Nejlépe vám bude u mě v bříšku!” Jeden ze žaludů začal váhat: “Co když má ten chrochta pravdu?” “Nemá”, volali na něj jeho dva kamarádi, “neboj se a vydrž s námi. Všechno dobře dopadne!” Jakou měli radost, když se kamarád nedal. Divočák mu sice zlomil první malou větvičku, která mu začala růst, ale utekl s nepořízenou. “Najdi si něco jiného k snědku!”, volali za ním. Celé léto žaludy rostly. Už to nebyly žaludy, ale mladé doubky. Na podzim začal foukat vítr, stejně silný jako ten, který je odvál od jejich velikého rodného dubu. Vyrostli a viděli stále do větší dálky. Proto už zdaleka zahlédli hajného, jak se k nim blíží. “To jsem rád, že jste tu tak hezky vyrostli”, pochválil je: “V podzimním větru byste se ale zlomili, pomůžu vám.” Doubci se radovali: “Pomůže nám! Je to ten, který nás zasadil!” Ale v tu chvíli se rozesmutnili. Hajný vzal totiž do ruky tyč a provázek a každého z nich přivázal k tyči, kterou zarazil vedle nich do země. “Žádnou tyč ani provaz náš rodný strom neměl!”, zlobil se jeden z nich a ohýbal se při vázání tak mistrně, že hajný nemohl provaz kolem něj dost utáhnout. Přišla zima, s větrem vál i sníh a špatně přivázaný doubek se ohýbal stále víc. Na jaře začal sníh tát, byl těžký a doubek zlomil. Zůstali už jen dva kamarádi. Rostli a rostli a před další zimou přišel opět hajný. Pochválil je a protože věděl, že by jim v zimě mohli zajíci ublížit, omotal jejich kmínek pletivem. “Tak tohle už je moc! Pořád jsem byl trpělivý. Měl jsi pravdu, že nám tyč s provazem pomohla, ale drátěné pletivo nám nepomůže, to mu nevěřím! To už přestává všechno! Prvního zajíce poprosím, aby mi to hloupé pletivo pomohl sundat!”, zlobil se jeden mladý dub. Marně ho druhý chlácholil, marně mu domlouval. Zajíci ochotně pomohli sundat dubu pletivo a když přišla zima a oni neměli co jíst, okousávali jeho šťavnatou kůru. Mladý dub o tom nevěděl, v zimě spal. Na jaře se probudil celý zesláblý a rostl pak velmi pomalu. Jen dub, který měl v zimě kolem kmenu pletivo rostl dál a byl silný a mohutný. Do jeho většího a většího stínu se v létě schovávali nejen zvířata a ptáci, ale také lidé, kteří šli kolem lesa. Na podzim pod ním běhaly děti a sbíraly žaludy. Jeho úroda byla veliká a spousta zvířat jeho žaludy zachránily v zimě před hladem. Jestliže se vám tato dlouhá pohádka líbila, budete mi určitě umět odpovědět na otázku, jaký byl dub, který jako jediný vyrostl? (Věřil tomu, kdo jej zasadil a byl trpělivý). My se často podobáme malým žaludům nebo mladým dubům z pohádky. Přestože nás má Bůh rád a myslí to s námi dobře, nedůvěřujeme mu a máme málo trpělivosti. Uznejte ale sami: byla by velká škoda skončit jako nedůvěřiví a netrpěliví doubci z pohádky...