Proč slavíme Velikonoce?

z knihy: "Od adventu do adventu" vydal(o): Karmelitánské nakl.
Jan Kotas, ilustr. Martina Špinková

VELIKONOCE

Slavnost Kristova zmrtvýchvstání je pro křesťany největším svátkem. V noci na velikonoční neděli se před kostelem rozhoří oheň. Lidé se u něj shromáždí a rozsvítí velikonoční svíci – paškál. Pak vejdou do tmavého kostela. Od paškálu se postupně zapaluje víc a více svíček, lidé je nesou v rukou a noc se od nich rozjasní. Začne se zase zpívat, rozezvučí se zvony i varhany. Ti, kteří nedávno poznali Ježíše, jsou ve vodě pokřtěni. Kristovo světlo přemáhá tmu v srdci člověka a voda smývá hříchy. Na tvářích lidí září radost.

A proč to všechno? To první věděla Marie Magdaléna. Měla Krista opravdu ráda, a když viděla, jak umřel, velice truchlila: smrt všechno ničí! V neděli ráno šla smutně k jeho hrobu. Našla ho však prázdný. Zmateně se otočila a… stál tam živý Ježíš a vlídně řekl: „Marie!“ Naplnila ji veliká radost. On žije! I Magdaléna začala znovu žít. Ježíš ji, plnou naděje, poslal za ostatními. Utíkala jim to vypovědět: „Pán vstal! Tolik lidí zachránil od různého zla, trápení a hříchu, vždyť jsme to viděli. A teď přemohl i smrt! Nemusíme se bát!“ To je poselství Velikonoc.

Když se slaví Velikonoce, začíná u nás zrovna jaro. Ze země už vyrážejí první stébla trávy a květiny, na stromech pučí nové listí – do přírody se vrací život. Lidé jaro vždycky vesele vítali. Zdobí se velikonoční vajíčka a drobné figurky mláďátek, která na jaře přicházejí na svět: kuřátka nebo zajíci. Na velikonoční pondělí u nás kluci honí holky s pomlázkou a na oplátku bývají politi studenou vodou. Tenhle dávný zvyk nevyjadřuje škodolibost, ale přání, aby se i v nás život obnovoval a byl svěží jako v čerstvých prutech nebo ve vodě.

Na stolech bývá spousta dobrot. Z těsta se pečou bochánky, malé jidášky a beránci. Na velikonoční ráno přinášejí lidé trochu z připraveného jídla do kostela, kněz jim požehná a oni je pak nesou buď na svůj sváteční stůl nebo osamělým lidem pro radost.