MOST - příběh o usmíření

Se svolením přejato z časopisu DUHA (č. 14, ročník 2008/09)
autor: Natalie Oettli

MOST

Martin a Petr chodili do druhé třídy a bydleli ve stejné ulici, dokonce naproti sobě. Dříve byli kamarádi na život a na smrt, jeden bez druhého neudělal krok. Pak se ale z jakéhosi důvodu pohádali a začali se nenávidět jako největší nepřátelé.

Martin třeba proběhl po ulici kolem Petra, zezadu do něj strčil a křikl: „Co koukáš, pitomče!“A vyplázl na Petra jazyk. A Petr se nedal zahanbit: „Řekni, kolik je takových tupců, jako ty, do tuctu?!“ A poklepal si na čelo.

Spolužáci už se několikrát pokoušeli Martina a Petra usmířit, ale marně. Ti dva byli tvrdohlaví jako berani Žádný z nich nechtěl udělat první krok. Zašlo to až tak daleko, Že začali jeden druhého pomlouvat.

Jednou se spustil prudký déšť. Pak se najednou mraky rozestoupily a za nimi se ukázalo slunce. Ulice ovšem byla pod vodou; když se ji někdo pokoušel přejít, opatrně našlapoval v kalužích a hledal mělká místa, kam by šlápl.

Martin vyšel z průjezdu, zůstal stát ve vratech a spokojeně se díval kolem sebe. Vzduch voněl po dešti, všechno bylo čisté, tráva se leskla. Najednou se zamračil - uviděl svého nepřítele Petra, jak stojí také mezi vraty svého domu. A všiml si také, že drží v ruce velký kámen. 'No počkej,' pomyslel si Martin, 'ty po mě chceš hodit kámen? No dobře, tak něco uvidíš!' Vběhl do dvora a v koutě našel kus cihly. Popadl ho a běžel zpátky k vratům, připraven na boj.

Ale Petr po něm ten kámen nehodil. Přiloudal se k okraji chodníku a kámen položil opatrně do kaluže na silnici. Pak nohou vyzkoušel, jestli leží pevně, a zmizel v domě. Kámen, který položil do silnice, vypadal jako malý ostrov. 'Aha', řekl si Martin. 'To bych taky mohl udělat.’ A položil cihlu do kaluže na své straně silnice. Petr se mezitím vrátil a položil na silnici druhý kámen. Opatrně si stoupl na ten první a zkoušel, jestli i ten druhý je pevný. Martin také odešel do domu a přinesl hned tři kameny. Všechny je položil do kaluže na silnici, tak, aby směřovaly přímo k Petrovi. Tak oba, Martin i Petr, začali každý ze svého místa stavět z kamenů přechod přes silnici, takový most k tomu druhému. Mezitím se lidé na obou stranách ulice začali zastavovat a dívali se na chlapce. Nakonec jim zbyl poslední krok, poslední kámen k tomu druhému. Martin a Petr se ocitli tváří v tvář uprostřed zatopené silnice. Dlouho se na sebe dívali, vždyť už si do očí nepohlédli několik měsíců!

Po chvíli Martin řekl: „Mám Želvu, Žije na našem dvoře. Chceš ji vidět?“